Praha

Stojíme-li před cyklem obrazů s pražskými motivy Josefa Fronka, mohou se naše úvahy ubírat dvěma směry. Buď se můžeme zaměřit na uměleckohistorické souvislosti, které se pojí se zobrazováním města a speciálně Prahy, což by byl přístup odborně poučený, nebo se můžeme zaměřit přímo na téma samo, totiž na zobrazení města, jež všichni ze své zkušenosti známe.

V prvním případě bychom si museli připomenout takřka celou tradici evropského malířství, sahající od pohledů na starověké přístavy, živě zachycené na nástěnných malbách v Pompejích, na Jana van Eycka a Pietra Bruegela s jejich pohledy na holandská města, na Belliniho, který se inspiroval Benátkami, na El Greca s jeho pohledem na Toledo pod temným bouřkovým nebem, na Canaletta s jeho pohledy na Londýn, na Turnerovy obrazy Benátek, na Bellotta, který maloval pohledy na Drážďany, na Corota, Pissarra i Moneta, na Schieleho zobrazení Krumlova atd. atd.

Pokud se zaměříme zvlášť na Prahu, minimálně je nutno připomenout obrazy Antonína Slavíčka a slavnou sérii obrazů Oskara Kokoschky. Po tomto výčtu osobností se ovšem nutně vkládá otázka, zdali se ještě vůbec něco dá do této řady přidat a zdali nebude každé přidání jen opakováním. V druhém případě, který se nezajímá o historické souvislosti, ale o to, jak se nám Praha jeví teď, si nemusíme klást otázky umělecké tradice a jejího originálního překonávání, spíše nás bude zajímat zdali se naše představa o Praze shoduje s představou umělce a v čem se případně odlišují. Oba přístupy mají něco do sebe, oba ale mají jeden základní nedostatek: vedou nás od vystavených obrazů pryč. Historický přehled se snaží viděné zařadit do struktury kodifikovaného kulturního dědictví. Jde tu vlastně o typ pojmového zachycení viděného.

Druhý směr, který vychází z našich osobních zážitků, je formován především naší praktickou zkušeností, totiž znalostí topografie Prahy.

Ve svém důsledku se ale obě cesty – cesta pojmová i cesta praktická nakonec stýkají, neboť pojmy používáme nejčastěji k tomu, abychom pomocí nich nacházeli nebo stanovovali určité pravidelnosti v mnohosti jevů, jež nás obklopují. Jinak řečeno, abychom tuto mnohost pojmově redukovali a prakticky ovládli.

Toto prakticko-pojmové založení naší každodenní zkušenosti vede k tomu, že nakonec u věcí na které se díváme dlouho neprodléváme. Náš pohled obvykle nesměřuje dlouho na předmět. U všeho, co se nám nabízí hledáme především toto prakticky poznatelné pojmové zařazení, pojem, pod kterou bychom mohli danou věc začlenit a to tak, abychom ji uměli použít. Proto jsme tak rychle se vším hotovy. S uměleckými díly, s náhledem na přírodu, i se všemi významnými fakty života. Stačí nám, když si před obrazem Prahy vzpomeneme na tradici Slavíčka a Kokoschky nebo dokonce ještě jednodušeji řekneme: ano toto je Pražský hrad, tady svatý Mikuláš a zde Národní divadlo. Tím je obvykle věc vyřízena.

Necháme-li ale stranou naše úsilí nahrazovat věci prakticky použitelnými pojmy, ukáže se, že teprve pak můžeme věci a svět skutečně vidět. Naše poznávací schopnosti nám najednou nebudou sloužit už jen k tomu, abychom našli ve světě cestu vedoucí k dosažitelnému cíli. Poznávací schopnosti, které obvykle používáme jako svítilnu, abychom dobře viděli na cestu, se díky této změně pohledu, díky tomuto zastavení, změní na světlo, které nám zpřístupní svět. Možná že ve vztahu k obrazům Josefa Fronka bude nejjednodušší, když se na ně budeme dívat s vědomím, že umění, byť realistické, není ilustrací něčeho jiného, co existuje mimo něj. Nejde snad jen o to, abychom ocenili novost umělecké variace starého motivu, nebo abychom dokázali správně přiřadit prvky obrazu k reálně existujícím stavbám. Spíše jde o to, abychom si uvědomili, že prostřednictvím umění si vytváříme zvláštní a svébytný vztah ke skutečnosti a že umění není důležité ani tak tím co říká, ale tím, že existuje a že jsme nuceni na něj reagovat. Třeba právě tím, že na chvíli zastavíme naše spění k dosažitelným cílům. Stačí, když se budeme na věci dívat s jistou intelektuální rozjímavostí a k ničemu nesměřující důkladností. Tato vnímavost k tomu, co existuje nám nejdříve ukáže krásné věci jež nás obklopují, ale nakonec nás nejspíš zavede do toho nejobyčejnějšího, ale zároveň nejvnitřnějšího zákoutí našeho domova. K tomu, co je ukryto v naší bytosti.

Je to zvláštní, ale nakonec to vypadá tak, že malování Prahy a dívání se na obrazy je zároveň jakýmsi typem poznání, které právě proto že není řízeno praktickými motivy nám umožňuje mnohem intenzivněji a hlouběji poznat a prožít věci okolo nás a zároveň i nás samotné.