Duchovní prostor

Výtvarný projev nelze popsat slovy, protože ta jen opravdový význam vzdalují. Nejsou to zvuky, složené do slov, vět a myšlenek, je to přímá řeč, která promítá vnitřní naléhavost, tušení, obavy, strach i lásku. Je to přímá řeč, kde barvy, vztahy tvarů, struktury, kontrast světla a tmy... jsou slova, věty a myšlenky jiné komunikace. Slova často deformují, zkreslují a manipulují. Vytváří nepřesné a někdy falešné představy, jež nemíří k podstatě sdělení. Jazyk sdělení výtvarného umění je však napojen na svébytné roviny našeho vědomí. Obrazy Josefa Fronka jsou jen obrazy. A je zcela lhostejné, zda je či není obsah, který Josefovi posloužil, v obraze přítomen. Důležitý zůstává obraz, jeho sdělení, jeho duchovní prostor, vyzařování energie, citu, dotýkání člověka člověkem. Josef se nestydí za hluboce prožívané emoce - radost, lásku, bolest, okamžiky štěstí, za naplnění energií. Odmítá vypočítavost konceptu, odmítá kalkulovat v úvahách aktuality, módy, diktátu postmoderny. Po formální stránce se spojnicí jeho poslední tvorby stala především vertikála. Pro někoho asociace vězení, pyžama, pruhované matrace, obilí a nebo jiné věci. Pro Josefa je to spíše symbol vitality, cesty stoupající vzhůru, motiv pevnosti a jistoty. V bolesti jistota radosti, v chaosu jistota řádu, v nejistotě příštího dne jistota probuzení. Prostor dvou základních plánů je určujícím vyjadřovacím prvkem, který se překrývá, aby zakrýval i vytvářet, aby strukturoval, stavěl a organizoval záchvěvy, útržky i energická gesta. Vzrušivé barevné skvrny a stopy jsou stavěny do kontrastu s vymezením přesného tvaru. Kontrast není jen v psychologii tvarů a jejich vracení z chaosu do organizace, je především ve výrazu a stavebnosti barvy. Špinavě béžová olejových nátěrů schodišť i zářivě modrá otevřeného letního nebe. Uzavřený i otevřený prostor. Barva zde není pomůckou, není popisem, je metaforou, je výrazem obrazového poselství, je vnitřním sdělením hluboce emotivně prožívaného života.