Bílé modlitby

Vystavená kolekce obrazů, která vznikla v minulém roce, představuje jednu etapu v tvorbě malíře Josefa Fronka. Všechny obrazy se vyznačují základní strukturální podobností - abstraktní barevnou plochou prostupují bílé vertikální pásy. Tato vertikální struktura je nositelkou výtvarného řádu a v pojetí autora má i určité duchovní významy. Josef Fronk totiž chápe abstraktní malbu jako vyjádření emocionálních stavů, které mohou odhalovat i hlubší intuitivní struktury naší osobnosti. Jako něco, co je schopno zachytit hlubší, subtilnější vrstvy našeho života a světa, a možná i jako něco, co je schopno přiblížit duchovní rozměr bytí.

Jeho pojetí abstraktní malby není tedy rozhodně formální, neomezuje se na členění obrazové plochy a na práci s barevnými prvky, ale snaží se k této rovině (v doslovném významu slova ploše obrazu) přidat i další duchovní nebo metafyzický rozměr. Odtud také můžeme rozumět i samotnému názvu výstavy: Bílé modlitby. Modlitba je forma komunikace v které se uvnitř tohoto světa otevírá prostor transcendence, prostor který se otevírá díky určité milosti. Tento prostor milosti a transcendence nemáme zcela ve své moci. Pokud bych mohl spekulovat o modlitbě z křesťanského hlediska, myslím, že v ní nejde o to abychom si modlitbou naklonili boha, aby chtěl to, co chceme my, ale, že se modlíme proto, aby nás přivedl ke chtění toho, co chce on. Neříkám to proto, že bych zde chtěl suplovat nějaké kázání, ani proto, že chci vykládat obrazy Josefa Fronka na bázi náboženské malby, protože to by byla jejich dezinterpretace, chci jenom vyjasnit jeho základní naladění, jeho základní přístup k tvorbě. Myslím, že Josef Fronk chce, aby byl prostřednictvím malby, prostřednictvím emocionálně prožívaného aktu malování, přiveden ke chtění toho, co chce malba sama. Tak jako se v modlitbě obracíme k bohu jako k osobě, i on chce, aby mu malba odpovídala a ukazovala cestu, aby ho ona sama přivedla ke zjevení to, co dosud bylo zraku skryto. Tento dynamický a existenciální aspekt modlitby, který je výrazem živé víry, je ve své všeobecnosti (zdůrazňuji podruhé: nikoli ve své specifické náboženské podobě) v základu pojetí abstraktní malby Josefa Fronka.

Pokud si uvědomíme toto základní naladění, snáze pak porozumíme některým aspektům jeho obrazů a jeho malby. Uvědomíme si, že používané obrazové prvky mají, vedle svých výtvarných hodnot, i významové obsahy: Vertikální členění obrazu, které dává obrazu základní řád není jen organizací jeho plochy, ale zastupuje i jistý duchovní princip. Snaha o přesné a citlivé vedení linií je snahou o preciznost výrazu, který se už samotným tahem štětcem snaží vyjádřit citlivý a zdrženlivý přístup k realitě. Stejně tak i barevnost, v níž bílá a modrá barva jsou barvami duchovními a červená je barvou vitality. V modré se navíc, díky technice vymývání barvy, objevují i zářící hloubky, kterými se plocha obrazu otevírá pro naši kontemplaci. Díky této základní orientaci, porozumíme více nejen výtvarné stránce obrazu, ale i životnímu naladění a postoji autora samotného. Vždyť je třeba ještě vědět, že modlitbu často provázela oběť a půst. Neříkám to proto, že bych chtěl nějak heroizovat snahu Josefa Fronka a vydávat ho za nějakého světce malby a mučedníka umění, chci jenom naznačit, že všechny tyto aktivity jsou především aktivitami, které jsou otevřeny do budoucnosti, že jsou otevřeny pro to, co přichází. Jinými slovy tím chci říci, že Josef Fronk svému úkolu, který si předsevzal, dává mnoho a že bychom jeho tvorbu měli sledovat i v budoucnosti.