Josef Fronk

Stojíme-li před cyklem obrazů s pražskými motivy Josefa Fronka, mohou se naše úvahy ubírat dvěma směry. Buď se můžeme zaměřit na uměleckohistorické souvislosti, které se pojí se zobrazováním města a speciálně Prahy, což by byl přístup odborně poučený, nebo se můžeme zaměřit přímo na téma samo, totiž na zobrazení města, jež všichni ze své zkušenosti známe.

V prvním případě bychom si museli připomenout takřka celou tradici evropského malířství, sahající od pohledů na starověké přístavy, živě zachycené na nástěnných malbách v Pompejích, na Jana van Eycka a Pietra Bruegela s jejich pohledy na holandská města, na Belliniho, který se inspiroval Benátkami, na El Greca s jeho pohledem na Toledo pod temným bouřkovým nebem, na Canalleta s jeho pohledy na Londýn, na Turnerovy obrazy Benátek, na Bellota, který maloval pohledy na Drážďany, na Corota, Pissara i Moneta, na Schieleho zobrazení Krumlova atd. atd.

Pokud se zaměříme zvlášť na Prahu, minimálně je nutno připomenout obrazy Antonína Slavíčka a slavnou sérii obrazů Oskara Kokoschky. Po tomto výčtu osobností se ovšem nutně vkládá otázka, zdali se ještě vůbec něco dá do této řady přidat a zdali nebude každé přidání jen opakováním. V druhém případě, který se nezajímá o historické souvislosti, ale o to, jak se nám Praha jeví teď, si nemusíme klást otázky umělecké tradice a jejího originálního překonávaní, spíše nás bude zajímat zdali se naše představa o Praze shoduje s představou umělce a v čem se případně odlišují. Oba přístupy mají něco do sebe, oba ale mají jeden základní nedostatek: vedou nás od vystavených obrazů pryč. Historický přehled se snaží viděné zařadit do struktury kodifikovaného kulturního dědictví. Jde tu vlastně o typ pojmového zachycení viděného.

Druhý směr, který vychází z našich osobních zážitků, je formován především naší praktickou zkušeností, totiž znalostí topografie Prahy.

Ve svém důsledku se ale obě cesty – cesta pojmová i cesta praktická nakonec stýkají, neboť pojmy používáme nejčastěji k tomu, abychom pomocí nich nacházeli nebo stanovovali určité pravidelnosti v mnohosti jevů, jež nás obklopují. Jinak řečeno, abychom tuto mnohost pojmově redukovali a prakticky ovládli.

Toto prakticko-pojmové založení naší každodenní zkušenosti vede k tomu, že nakonec u věcí na které se díváme dlouhou neprodléváme. Náš pohled obvykle nesměřuje dlouho na předmět. U všeho, co se nám nabízí hledáme především toto prakticky poznatelné pojmové zařazení, pojem, pod kterou bychom mohli danou věc začlenit a to tak, abychom ji uměli použít. Proto jsme tak rychle se vším hotovy. S uměleckými díly, s náhledem na přírodu, i se všemi významnými fakty života. Stačí nám, když si před obrazem Prahy vzpomeneme na tradici Slavíčka a Kokoschky nebo dokonce ještě jednodušeji řekneme: ano toto je Pražský hrad, tady svatý Mikuláš a zde Národní divadlo. Tím je obvykle věc vyřízena.

Necháme-li ale stranou naše úsilí nahrazovat věci prakticky použitelnými pojmy, ukáže se, že teprve pak můžeme věci a svět skutečně vidět. Naše poznávací schopnosti nám najednou nebudou sloužit už sloužit jen k tomu, abychom našli ve světě cestu vedoucí k dosažitelnému cíli. Poznávací schopnosti, které obvykle používáme jako svítilnu, abychom dobře viděli na cestu, se díky této změně pohledu, díky tomuto zastavení, změní na světlo, které nám zpřístupní svět. Možná že ve vztahu k obrazům Josefa Fronka bude nejjednodušší, když se na ně budeme dívat s vědomím, že umění, byť realistické, není ilustrací něčeho jiného, co existuje mimo něj. Nejde snad jen o to, abychom ocenili novost umělecké variace starého motivu, nebo abychom dokázali správně přiřadit prvky obrazu k reálně existujícím stavbám. Spíše jde o to, abychom si uvědomili, že prostřednictvím umění si vytváříme zvláštní a svébytný vztah ke skutečnosti a že umění není důležité ani tak tím co říká, ale tím, že existuje a že jsme nuceni na něj reagovat. Třeba právě tím, že na chvíli zastavíme naše spění k dosažitelným cílům. Stačí, když se budeme na věci dívat s jistou intelektuální rozjímavostí a k ničemu nesměřující důkladností. Tato vnímavost k tomu, co existuje nám nejdříve ukáže krásné věci jež nás obklopují, ale nakonec nás nejspíš zavede do toho nejobyčejnějšího, ale zároveň nejvnitřnějšího zákoutí našeho domova. K tomu, co je ukryto v naší bytosti.

Je to zvláštní, ale nakonec to vypadá tak, že malování Prahy a dívání se na obrazy je zároveň jakýmsi typem poznání, které právě proto že není řízeno praktickými motivy nám umožňuje mnohem intenzivněji a hlouběji poznat a prožít věci okolo nás a zároveň i nás samotné.

Vystavená kolekce obrazů, která vznikla v minulém roce, představuje jednu etapu v tvorbě malíře Josefa Fronka. Všechny obrazy se vyznačují základní strukturální podobností - abstraktní barevnou plochou prostupují bílé vertikální pásy. Tato vertikální struktura je nositelkou výtvarného řádu a v pojetí autora má i určité duchovní významy. Josef Fronk totiž chápe abstraktní malbu jako vyjádření emocionálních stavů, které mohou odhalovat i hlubší intuitivní struktury naší osobnosti. Jako něco, co je schopno zachytit hlubší, subtilnější vrstvy našeho života a světa, a možná i jako něco, co je schopno přiblížit duchovní rozměr bytí.

Jeho pojetí abstraktní malby není tedy rozhodně formální, neomezuje se na členění obrazové plochy a na práci s barevnými prvky, ale snaží se k této rovině (v doslovném významu slova ploše obrazu) přidat i další duchovní nebo metafyzický rozměr. Odtud také můžeme rozumět i samotnému názvu výstavy: Bílé modlitby. Modlitba je forma komunikace v které se uvnitř tohoto světa otevírá prostor transcendence, prostor který se otevírá díky určité milosti. Tento prostor milosti a transcendence nemáme zcela ve své mocí. Pokud bych mohl spekulovat o modlitbě z křesťanského hlediska, myslím, že v ní nejde o to abychom si modlitbou naklonili boha, aby chtěl to, co chceme my, ale, že se modlíme proto, aby nás přivedl ke chtění toho, co chce on. Neříkám to proto, že bych zde chtěl suplovat nějaké kázání, ani proto, že chci vykládat obrazy Josefa Fronka na bázi náboženské malby, protože to by byla jejich dezinterpretace, chci jenom vyjasnit jeho základní naladění, jeho základní přístup k tvorbě. Myslím, že Josef Fronk chce, aby byl prostřednictvím malby, prostřednictvím emocionálně prožívaného aktu malování, přiveden ke chtění toho, co chce malba sama. Tak jako se v modlitbě obracíme k bohu jako k osobě, i on chce, aby mu malba odpovídala a ukazovala cestu, aby ho ona sama přivedla ke zjevení to, co dosud bylo zraku skryto. Tento dynamický a existenciální aspekt modlitby, který je výrazem živé víry, je ve své všeobecnosti (zdůrazňuji podruhé: nikoli ve své specifické náboženské podobě) v základu pojetí abstraktní malby Josefa Fronka.

Pokud si uvědomíme toto základní naladění, snáze pak porozumíme některým aspektům jeho obrazů a jeho malby. Uvědomíme si, že používané obrazové prvky mají, vedle svých výtvarných hodnot, i významové obsahy: Vertikální členění obrazu, které dává obrazu základní řád není jen organizací jeho plochy, ale zastupuje i jistý duchovní princip. Snaha o přesné a citlivé vedení linií je snahou o preciznost výrazu, který se už samotným tahem štětcem snaží vyjádřit citlivý a zdrženlivý přístup k realitě. Stejně tak i barevnost, v níž bílá a modrá barva jsou barvami duchovními a červená je barvou vitality. V modré se navíc, díky technice vymývání barvy, objevují i zářící hloubky, kterými se plocha obrazu otevírá pro naši kontemplaci. Díky této základní orientaci, porozumíme více nejen výtvarné stránce obrazu, ale i životnímu naladění a postoji autora samotného. Vždyť je třeba ještě vědět, že modlitbu často provázela oběť a půst. Neříkám to proto, že bych chtěl nějak heroizovat snahu Josefa Fronka a vydávat ho za nějakého světce malby a mučedníka umění, chci jenom naznačit, že všechny tyto aktivity jsou především aktivitami, které jsou otevřeny do budoucnosti, že jsou otevřeny pro to, co přichází. Jinými slovy tím chci říci, že Josef Fronk svému úkolu, který si předsevzal, dává mnoho a že bychom jeho tvorbu měli sledovat i v budoucnosti.

Výtvarný projev nelze popsat slovy, protože ta jen opravdový význam vzdalují. Nejsou to zvuky, složené do slov, vět a myšlenek, je to přímá řeč, která promítá vnitřní naléhavost, tušení, obavy, strach i lásku. Je to přímá řeč, kde barvy, vztahy tvarů, struktury, kontrast světla a tmy... jsou slova, věty a myšlenky jiné komunikace. Slova často deformují, zkreslují a manipulují. Vytváří nepřesné a někdy falešné představy, jež nemíří k podstatě sdělení. Jazyk sdělení výtvarného umění je však napojen na svébytné roviny našeho vědomí. Obrazy Josefa Fronka jsou jen obrazy. A je zcela lhostejné, zda je či není obsah, který Josefovi posloužil, v obraze přítomen. Důležitý zůstává obraz, jeho sdělení, jeho duchovní prostor, vyzařování energie, citu, dotýkání člověka člověkem. Josef se nestydí za hluboce prožívané emoce - radost, lásku, bolest, okamžiky štěstí, za naplnění energií. Odmítá vypočítavost konceptu, odmítá kalkulovat v úvahách aktuality, módy, diktátu postmoderny. Po formální stránce se spojnicí jeho poslední tvorby stala především vertikála. Pro někoho asociace vězení, pyžama, pruhované matrace, obilí a nebo jiné věci. Pro Josefa je to spíše symbol vitality, cesty stoupající vzhůru, motiv pevnosti a jistoty. V bolesti jistota radosti, v chaosu jistota řádu, v nejistotě příštího dne jistota probuzení. Prostor dvou základních plánů je určujícím vyjadřovacím prvkem, který se překrývá, aby zakrýval i vytvářet, aby strukturoval, stavěl a organizoval záchvěvy, útržky i energická gesta. Vzrušivé barevné skvrny a stopy jsou stavěny do kontrastu s vymezením přesného tvaru. Kontrast není jen v psychologii tvarů a jejich vracení z chaosu do organizace, je především ve výrazu a stavebnosti barvy. špinavě béžová olejových nátěrů schodišť i zářivě modrá otevřeného letního nebe. Uzavřený i otevřený prostor. Barva zde není pomůckou, není popisem, je metaforou, je výrazem obrazového poselství, je vnitřním sdělením hluboce emotivně prožívaného života.